Už je to pár dní, co začal nový rok. Rok 2020.
Předpokládám, že různých návodů, jak zahájit nový rok co nejefektivněji, sestavit si plán nebo nástěnku vizí, jste už četli víc než dost. Stačí otevřít Facebook a nebo emailovou schránku. Někdy mám pocit, že kdo nestrávil Silvestra vystřihováním obrázků z časopisů a lepením je na vision board nebo sestavováním myšlenkových map, nemohl se dožít 2. ledna.
Nechápejte mě špatně. Vůbec netvrdím, že nástěnky vizí nefungují. Nebo snad, že mít plán přehledně rozpracovaný na jednotlivé menší zvládnutelné kroky, je blbost. Vím že to funguje. Ten pocit, když si na začátku roku vymýšlíte svoje přání na další rok a jediné, co v tu chvíli víte, je jen to, že si to moc přejete a na konci roku je to přesně to, čím žijete… ten pocit prostě stojí za to!
Udělali jste zkoušku, které jste si na začátku roku tolik báli. Děláte práci, která vás moc baví a dobře vydělává. Byli jste na hezkém rande a dostali první pusu…
V tu chvíli prostě nepotřebujete někoho, aby vám čechral hřívu a říkal, jak jste dobří. V tu chvíli to prostě víte! A i když se třeba nevyplnily všechny přání z nástěnky, tak vám prostě dávají směr na příští rok… a nebo někde cestou ztratily svůj význam.
Jenže co když žádný plán nemáte nebo prostě nevíte co si přát?
V poslední době potkávám dost takových lidí. Věci, co dřív dělaly radost, nějak zevšedněly. Místo těšení se na něco nového jen každodenní starosti a stres. A lidi kolem vám už nějak nerozumí. Anebo vy jim.
Kde v tomhle hledat inspiraci a přání?
Zkusili jste si rituál na konec roku? Pokud ne, klidně to udělejte třeba dneska. Můžete se totiž dozvědět zajímavé věci. Nebudete mít jen seznam toho, co jste dokázali a na co jste pyšní, ale tak trochu i mapu vaší cesty.
Na mém seznamu je krásně vidět, že dokážu leckdy i nemožné. Ale musí mě to bavit a dávat smysl. Už nedělám věci, protože se to musí nebo se to tak prostě dělá. Byť to třeba není ten nejjednodušší způsob. Taky že se občas něco risknout docela vyplatí. Rozhodnutí, kterých jsem se moc bála a zdály se tak nejisté, se nakonec skvěle vyplatily. Možná bych si příště mohla ušetřit pár vrásek a bezesných nocí.
A tak při bližším zkoumání svého seznamu objevíte nejen ty pozitivní věci, ale možná se tak lépe zviditelní některá negativa vaší cesty. U mě například zmíněný strach ze ztráty některý „jistot“ nebo zbytečné přemýšlení, jak by to udělal někdo jiný.
Zítra bude 10.1.2020. Bude úplněk. Což je čas, který nám pomáhá něco v našem životě ukončit. Nechat odejít to, co už nám neslouží, co už má odejít… Aby mohlo přijít něco nového. Něco lepšího.
Co zkusit přidat do života trochu čar a kouzel?
Ještě jednou si vezměte do ruky papír a tužku a právě ty negativní věci, myšlenky, vlastnosti, strachy, které vás v loňském roce nějakým způsobem ovlivňovaly nebo brzdily, si vypište na papír.
A pak ho spalte!
Příliš jednoduché? Možná. Ale já nevěřím na složitá řešení.
No a když jste uvolnili místo novým věcem, možná vás přeci jen napadne nějaké to přání do nového roku. Nemusíte hned běžet pro nůžky a lepidlo. Napište si přání na papír, klidně i to jedno jediné. Dejte tenhle papír do obálky, zalepte ji a nadepište 31.12.2020. To je totiž den, kdy ji otevřete. Ale teď ji někam pečlivě schovejte. Někam, kde ji za rok najdete. Třeba do šuplíku s ponožkama.
Na začátku jsem psala o nástěnce vizí. Vytváříme je, abychom měli svá přání neustále na očích a každý den dělali ty správné kroky k jejich splnění. Tahle „obálka přání“ bude ale na konci roku takový opožděný vánoční dárek. Někdy je totiž fajn mít přesně nalinkovanou cestu… Někdy je ale lepší vyslovit přání a nechat věci, ať se prostě stanou… Tak nejlépe jak jen mají být, bez toho abychom na nich lpěli nebo se je snažili někam posouvat. A tak je prostě fajn na ně zapomenout.
Dovedete si teď představit ten pocit, až 31.12.2020 budete držet v ruce tuhle zalepenou obálku a budete přemýšlet, co všechno jste si na začátku roku vlastně přáli? A co teprve když ji otevřete a zjistíte, že se vám to splnilo? 😉
