Dnes odpoledne jsem jela autem a hrála mi tam tahle písnička od Maroon 5 a já si jí zpívala celou cestu domů. Asi bylo dost štěstí, že se mnou zrovna nikdo nejel, protože jsem si fakt nemohla pomoct. Prostě jsem byla šťastná…

Před 10-ti měsíci jsme si s kamarádkou vymyslely, že budeme učit angličtinu. V tu dobu to byl tak trochu zoufalý krok. Poslední projekt tak úplně nevyšel, peníze docházely a nadšení vyprchávalo. Možná za to mohla ta moje paličatost, že to prostě nevzdám. Možná ta představa klasického zaměstnání byla natolik odpuzující. Možná jsme jen našly tu správnou cestu… Jako by to bylo včera, dokážu si vybavit ten nedělní rozhovor, kdy jsme si řekly, že do toho půjdeme. To, co spojovalo vše, co jsme kdy v životě dělaly, byla právě angličtina. A byla to právě láska k tomu jazyku a především úcta ke všemu, co jsme doposud mohly dělat, navštívit, poznat právě díky tomu, že jsme uměly výborně anglicky a nikdy se nebály mluvit.

Nevěděly jsme nic o podnikání, jazykovku jsme otevřely až měsíc po začátku školního roku, kdy všechny ostatní kurzy byly už rozjeté, neměly jsme vypracovaný žádný studijní plán. Jediné, co jsme věděly jistě, bylo to, že to chceme dělat jinak. Že nevěříme v otrocké biflování slovíček, klasické učebnice a testování. Možná jsme měly víc štěstí něž rozumu. Přitáhly si ty správné lidi a i když ne všechno šlo vždycky úplně hladce a mockrát jsme pochybovaly, právě dneska jsem dostala tu největší odměnu.

Viděla jsem naději v očích malých holčiček, když mi říkaly, že určitě v září na angličtinu zase přijdou, pokud tu budu já. Přišli se rozloučit 12-ti letí kluci, přestože vůbec nemuseli. Bylo krásné počasí, škola jim končila už v poledne a žádné ostatní kroužky už nefungovaly.  I tak přišli. Taky mi prvně v životě někdo řekl, že mi klidně zaplatí, kolik si řeknu, pokud ho budu opět v září učit.

Je to zvláštní. V průběhu posledních let jsem strávila spoustu času na různých školeních všech možných dovedností jako je správné vyjednávání, time management, učila jsem se používat ty správné programy pro efektivitu práce, vytvářet nejrůznější tabulky… Když jsem dneska jela domů došlo mi, že jediné, co vlastně celé dny dělám, je, že učím lidi si zase hrát, nebrat se tak vážně, když udělají chybu, učím je myslet jinak, hledat jiné cesty a především je chválím a podporuji. Vím, že kdokoliv přede mnou právě sedí, je pro mě v tu chvíli tou nejdůležitější osobou na světě. Možná to není dokonalý byznys plán. Ale přesně tak mi to právě teď dává smysl.