I když jsem procestovala kde co, první, co jsem letos objevila, bylo pár vesnic kolem našeho města.
Někdy člověk vyhlíží dobrodružství, podniká „cesty za hranice všedních dní“ a o ono to pravé dobrodružství čeká za rohem.
Miluju procházky po historických městech, pobřežních promenádách, národních parcích, ale dát si takhle v sobotu dopoledne dvacetikilometrový pochod kolem města, kde celý život žiju? Tak to vážně ne!
Tak asi tohle jsem si myslela ještě pár dní po Novém roce. Přesně řečeno 5. V sobotu 6.ledna jsem vstala v 6 ráno a vyrazila s partou nadšenců (kteří docela přesně věděli, do čeho jdou a těšili se) na „Hrejkovickou dvacítku“ – dvacetikilometrový pochod s dlouholetou tradicí konaný vždy 1. sobotu v novém roce, kdy si za odměnu v půlce pochodu opečete špekáček. Pro někoho, kdo tráví celé dny v kanceláři, v autě nebo většinu času o vánocích v posteli, a nemá rád špekáčky, to byla docela výzva.
Ještě v pátek před usnutím jsem doufala, že se mi to všechno jenom zdá. Že se ráno vzbudím – nejdřív v 9, dám si kafe a popřemýšlím, co s načatým dnem. Takže budíček v 6 ráno byl docela podpásovka. Nebýt mé úžasné kamarádky Kláry, otočila bych se a spala dál. Naštěstí Klára patří mezi naprosto organizované osoby , takže jsme, pro mě dost neuvěřitelně, stály dostatečně oblečené, nasnídané a s připravenou svačinou v 7:15 před domem, kde nás vyzvedla kamarádka Mirka, díky které celá tahle akce vznikla.
V 7:30 jsme dorazily na místo startu pochodu, zapsaly se – což byla pro mě prozatím jediná smysluplná věc toho rána, protože jsem si byla jistá, že po prvních pár kilometrech určitě umřu, a tak bude fajn, když se to moji nejbližší dozví. Získaly jsme pořadové číslo 291 (neuvěřitelných 290 lidí dokázalo vstát a vyrazit ještě dřív než my. A asi tak dalších 1000 ještě po nás) a spolu s dalšími kamarády jsme po 8.hodině vyrazili. Musím přiznat, že na začátek ledna nám vyšlo nádherné počasí – teplota kolem nuly a přes ubývající mlhu vykukovalo nesměle sluníčko.
Každopádně nebýt té přírody kolem, tak prvních pár kilometrů pochodu připomínalo typické dopoledne na Oxford Street – nikam se nechvátá, takže se necháváte unášet davem. Naštěstí na 1.zastávce se už někteří jedinci potřebovali posílit a jediným dopingem, který byl v nabídce, byl rum. Takže se nám dav trochu rozptýlil a my si začali užívat krásy přírody kolem. Jako někdo, kdo nejvíc miluje výhled do výkladních skříní Zary, H&M nebo Victoria Secret, musím uznat, že tenhle výhled stál vážně za to – modré nebe, sluníčko, místy sice bláto, ale po většinu času nekonečné zelené louky, lesy a ticho….
Po dvou hodinách jsme dorazili na hlavní zastávku naší cesty. Dostali jsme razítko za zvládnutí poloviny cesty a vyfasovali špekáček. Představte si nejvíc lidí u jednoho ohniště, co vám vaše fantazie dovolí, vynásobte tuhle představu stokrát a dostanete celkem přesný popis celé situace. Takže zážitku s hromadným opékáním špekáčků jsme se vzdali, rozbalili naše výborné zdravé domácí svačinky a dali si chvíli pauzu. Začínala jsem tušit, že dneska asi neumřu, ale stejně mi stále přišlo nepravděpodobně, že zvládnu ujít ještě tolik co doteď.
No nebudu to už protahovat. Zvládla jsem to! Sluníčko svítilo i odpoledne, nakonec nás donutilo si sundat i zimní bundy a my jsme se ve fajn společnosti starých známých, které jsme potkali cestou, dorazili ve 14.hodin zpět do startu pochodu. Za odměnu jsme dostali medaili a především skvělý pocit, že jsme dokázali překonat sami sebe.
