Je to rok, co jsem se zamilovala. A byla to láska na první pohled.

Zamilovala jsem se do svého bytu.

Pořád ještě si dokážu vybavit ten strach, ten svíravý pocit v břiše ve chvíli, kdy jsem se rozhodla odstěhovat. Odstěhovat se z vlastního bytu a sebrat sobě i dětem tu jedinou jistotu, co jsme měli. Bydlím v malém městě, kde nejsou téměř žádné byty k pronájmu a koupit si vlastní jsem nemohla a vlastně ani nechtěla. Jediný byt k pronájmu, který se stále objevoval v nabídce realitky, stál přímo naproti našemu domu. Dívala jsem se na něj z okna. Byl to klasický panelákový byt 1+1 bez balkonu. Přemýšlela jsem nad tím několik týdnů A jediné, co mi pořád znělo v hlavě bylo to, že to nemůžu dětem udělat. Právě se jim rozpadla rodina a teď je přestěhuji na místo, kde nebudou mít ani svůj vlastní pokojíček a z jednoho okna budou koukat na školu a z druhého na náš starý dům.

Jenže, jak to tak bývá, máme většinou víc možností na vybranou a život nás zkouší, jestli si stojíme zatím, co si zvolíme. Druhou nabídkou ve hře bylo tehdy to, že zůstaneme s dětmi v našem starém bytě, který bude dál patřit z poloviny bývalému manželovi a dokonce mi nabídl, že bude platit část nákladů. Jenže já si před několika měsíci zvolila svobodu. A tohle řešení bylo, jako když pustíte ptáčka z klece, ale dáte mu na nohu provázek. Může letět ale jen kousek.

A tak jsem jednoho odpoledne v zoufalství řekla, že se stěhujeme. Možná jsem v tu chvíli ani nepřemýšlela. Prostě jsem se rozhodla. To odpoledne pršelo, já šla domů a celou cestu brečela. Paradoxně to nebyl ten zoufalý pláče jako celé ty týdny předtím. Byla to úleva. Nevěděla jsem, kam půjdeme a jestli to budu schopná zaplatit, ale v tu chvíli jsem věděla, že to udělám. Že je to jediná správná cesta.

Doma jsem otevřela počítač a stejně jako tolikrát předtím načetla stránky realitky. A byl tam. Byl tam můj nový byt. Úžasný prostorný byt v novostavbě kousek od centra a s nádherným výhledem do přírody. Nikdy předtím, a vlastně ani nikdy potom, žádný z bytů tady v nabídce k pronájmu nebyl. Možná zázrak? Možná jen síla rozhodnutí…

V té době nám dělali v kanceláři nové psací stoly, na psaní byly absolutně nepraktické, ale měly nádherný design šedého dřeva. Vzpomínám si, že jsem kolegyni říkala, že jednou chci mít v bytě podlahy ve stejném odstínů. Když jsem pak při prohlídce vstoupila do toho bytu, první, co mě upoutalo, byla barva podlahy v celém bytě. Přesně v odstínu barvy mého stolu.

Ten byt byl dokonalý. Pouze s jednou malou chybičkou. Vlastně dvěma. Už byl zamluvený, ale pokud bych se do týdne nastěhovala, mohl být můj. A byl v druhém patře. Nad ním byl ještě jeden stejný a podle slov majitele měl být do konce roku také volný. Já věděla, že se do týdne přestěhovat a zaplatit jistinu a všechny poplatky nedokážu. I když vím, že když člověk chce, dokáže všechno. Ale nějak mě prostě přitahoval ten byt úplně nahoře. Když teď o tom tak přemýšlím, než jsem držela v ruce klíče, tak jsem v tom bytě nikdy nebyla, zaplatila jsem za něco, co jsem vlastně ani nikdy neviděla, ale někde uvnitř jsem věděla, že tohle je místo, kde chci žít.

Celou dobu jsem si přála najít jakýkoliv byt, kam bychom se mohli s dětmi přestěhovat a když se objevil a byl na 99% dokonalý, odmítla jsem ho. Prostě mi moje srdce říkalo, že ten pravý je o patro výš.

Mezitím se daly věci ohledně našeho starého bytu do pohybu. Během 14 dní se prodal a mi měli 3 měsíce na to se odstěhovat. Volala jsem majiteli bytu a ten mi opět potvrdil, že stávající nájemci rekonstruují dům a pravděpodobně se do konce roku odstěhují. Teď ale pro mě nemůže nic udělat. Znamenalo to tedy, že se do konce října musíme z našeho bytu odstěhovat A ten nový bude volný možná za 2 měsíce. Zase ten zoufalý svíravý pocit v břiše. Vůbec jsem netušila, kam půjdeme. Ale zároveň mi nějaký malý hlásek uvnitř říkal, že se nemusím bát.

A tak jsem věřila.

Za dalších 14 dní majitel domu volal, že je to neuvěřitelné, ale že se ti nájemci ze třetího patra už odstěhovali a že se k 1. září můžu stěhovat. Další měsíce byly ve znamení balení a vybalování, zařizování, schůzek s realitkou, právníkem i soudem ohledně dělení majetku. Někdy mě bolelo celé tělo od nošení těžkých krabic, někdy jsem se vztekala při montování nábytku z Ikea a někdy nechápala postupy našeho soudního systému.

Teď jsem ale tady. Stojím na balkoně svého bytu, nade mnou jen modré nebe a přede mnou nekonečný výhled na pole a lesy. Všude je ticho a ve mě je klid. Vím, že to někdy bylo strašně moc těžké, ale že to stálo za to. Vím, že jsem na tom nejsprávnější místě, kde mám v tuhle chvíli být…