Když nic není jisté, možné je všechno. Tenhle citát na mě vykoukl před pár dny na Facebooku. Mám takový pocit, že tohle místo se teď hemží buď katastrofickými scénáři o současné situaci, projevy politiků a nebo sluníčkovými citáty o tom, jak si udržet pozitivní mysl. (Nejlépe tak, že ten citát pošlete dalším deseti lidem).

Tak trochu z extrému do extrému. Přežiji to, když budu celý den meditovat, nebo mám radši sepsat závěť a připravit se na nejhorší? Neumím si přišít ani knoflík, takže nepřispěji k solidaritě národa šitím roušek. Nebojím se, že umřu a v krizi vidím spíš příležitost než katastrofu.

A tak jsem začala uklízet.

Jako první jsem vytřídila dětský pokoj, další týden kompletně přestavěla ložnici a nakonec přišla na řadu kuchyň a obývák. Zatímco jsem dřív chodila každý druhý den s někým na kafe, teď chodím třikrát týdně ke kontejnerům s tříděným odpadem.

Jsem minimalista a miluju prostor a světlo. Nikdy jsem neměla sklony shromažďovat věci na „co kdyby“, představa výstavky porcelánu po babičce mi způsobuje osypky a události a lidi si radši hýčkám osobně nebo ve vzpomínkách než v podobě fotek na zdi nebo suvenýrů na polici.

Vlastně si k věcem vůbec moc netvořím žádný osobní vztah. Což je výhoda, pokud stejně jako já nevydržíte dlouho na jednom místě nebo se často stěhujete. Na druhou stranu pak máte sklony chovat se podobně i k lidem ve svém životě. V poslední době jsem ale přišla na to, že ne všem se tahle moje vlastnost líbí. Také tak úplně nepřispívá k pěstování dlouhodobých vztahů. Prostě ne všechno se dá v životě vyřešit tím, že to vyhodíte nebo prásknete dveřmi a odejdete.

Druhá věc, která při úklidu tak nějak vyplavala, je moje neschopnost přijmout něčí pomoc. Ne že bych si stejně jako moje babička myslela, že si všechno udělám nejlépe sama. Pokud se totiž narodíte s tím, že máte obě ruce levé, nepomůže vám k tomuhle druhu sebevědomí ani vaše velká fantazie. Prostě jsem někde cestou získala dojem, že všechnu pomoc musím dříve nebo později nějak zaplatit. A občas to bývá trochu drahé. Jenže když čekáte na pana Božského, ale pak pokaždé, když se objeví na vašem prahu, neotevřete dveře, moc vám to fungovat nebude.

A tak jsem díky úklidu došla ke dvěma věcem.

Že mě začíná děsit možný konec karantény, protože si čím dál více uvědomuji, že se ke spoustě věcem, které byly ještě nedávno součástí mého každodenního života, už nechci vracet. Vlastně se mi vůbec nelíbí představa, že jednoho dne vstanu a budu dělat to samé co dřív. A že pokud bude karanténa pokračovat dál a já něco nezměním, zůstanou nám doma jen holé zdi.

No a tak jsem včera přestala uklízet. Podle hesla, že když ze svého života odstraníte to, co už vám neslouží, získáte prostor pro něco nového, jsem si nasadila roušku a vydala se do svého oblíbeného květinářství. Odcházela jsem lehčí o pořádnou sumu peněz, za to s dobrým pocitem, že jsem podpořila někoho, koho práci mám ráda. A především s plným kufrem jarních kytiček a pár dekorací 🙂

Taky jsem našla konečně to pravé místo pro mou oblíbenou fotku. V New Yorku jsem byla dvakrát a dlouho ho považovala za odškrtnuté místo, kam už se nemusím vracet. Poslední dobou mě to tam ale táhne čím dál tím víc. Ta fotka mi tak každé ráno ukazuje můj směr a taky to, že v každé situaci mám na výběr z různých možností.

A tak teď můžu začít meditovat. Koneckonců témat k zamyšlení se během úklidu našlo docela dost.

A jak jsem psala na začátku…. Když nic není jisté, možné je úplně všechno ;-).