Je začátek nového roku a to trochu svádí k plánování, předsevzetím a vůbec k zamyšlení, co vlastně v novém roce chceme…
Pamatuji si na stejnou chvíli rok zpátky. Rok 2017 byl pro mě ten nejtěžší vůbec. Plný slz, bolesti a zklamání. Také ale nových začátků a naděje.
Když jsem si na začátku roku 2018 skládala svoji nástěnku vizí, to co jsem si přála úplně nejvíc, bylo najít klid a především najít sama sebe. Taky dělat práci, která mě baví a mít při tom kolem sebe jen samé skvělé lidi. Odletět s dětmi na krásnou dovolenou někam k moři a s kamarádkami prozkoumat další evropské město. Bylo tam i moje vysněné auto – nový bílý VW Tiguan 🙂
Dnes se na tu nástěnku dívám a mám obrovský pocit vděčnosti. Vyplnilo se to. Staly se věci, které by mě před rokem ani nenapadly a směřovaly mě přesně k tomu mému vysněnému cíli.
Když tohle píšu, je pondělí 7 ledna 2019. Je ráno, děti právě odešly do školy, uvařila jsem si kafe a s počítačem zalezla zpátky do postele. Venku poletuje sníh a já odesílám hotový web klientovi ke schválení. Za 2 hodinu mám lekci angličtiny s jedním ze svých studentů a už se na ní po vánočních prázdninách moc těším.
Ale teď mám ještě chvilku čas jen sama pro sebe…
Dívám se na tu loňskou nástěnku svých přání a stále ještě si dokáže vybavit ten pocit, když jsem všem na jaře opakovala, že chci dělat práci, která mě bude naplňovat, s lidmi, kteří mě budou bavit. Opakovala jsem to, když jsem dávala výpověď, když jsem odcházela z práce, taky na pohovoru v pracovní agentuře, kde mi paní tvrdila, že prostě nejde změnit obor a že má pro mě super pozici. Dál jsem to opakovala těm, co si mysleli, že jsem blázen i těm, co tvrdili, jak moc jsem nezodpovědná vůči svým dětem. A občas jsem to musela opakovat i sama sobě, protože jsem se bála, že mají pravdu.
Pamatuji si na svou první lekci angličtiny, kterou jsem vzala už opravdu z nouze. Jak se mi klepaly nohy, když jsem vcházela do té velké firmy, kde jsem měla učit svoji první lekci. Taky na jeden nedělní rozhovor s kamarádkou u kafe, když jsme si řekly, proč to nezkusit a za měsíc otevřely naší vlastní jazykovku.
Vybavuji si ten pocit, když jsem měla vytvořit svůj první web. Tu hrůzu, že tohle se prostě nikdy v životě nenaučím. Nakonec jsem to dala a pak spoustu dalších. Díky svojí práci jsem poznala úžasné lidi. A občas mám takový pocit, jestli se tomu ještě vůbec smí říkat práce, protože mě to opravdu moc baví 🙂
S dětmi jsme nakonec neodletěli na týden někam moři, jak jsem si v lednu představovala. Ale strávili jsme úžasné dva měsíce společných prázdnin. Ani víkend v Barceloně s kamarádkama se nekonal podle plánu… Odjela jsem sama na celý týden do Prahy. Našla jsem tam sama sebe, poznala krásná místa, kde jsem nikdy předtím nebyla a potkala super lidi.
Když mám teď vytvořit nástěnku pro rok 2019, mám v sobě velký respekt. Vím, že sny se plní. Také ale vím, že se to často děje způsobem, který si na začátku neumíme ani představit. Konečně jsem asi pochopila, co znamená něco si přát a pak to nechat být, aby se to mohlo stát. Moc do toho nezasahovat. Pak to teprve stojí za to.
A to mě na tom baví úplně nejvíc.
Jo a toho Tiguana zatím nemám. Myslím, že je to tak správně. Musela jsem řešit důležitější věci. Asi by mě tolik nebavilo jet dnes svým vysněným autem na sedmou do práce, abych stihla pondělní poradu, dodržovala směrnice a bála se, jestli můžu být na obědě víc než půl hodiny, abych pak mohla odejít včas domů a vidět svoje dětmi déle něž jen u večeře.
Ten, kdo to všechno nahoře řídí, ať už je to bůh, vesmír, život nebo říkejtetomujakchcete, ví, co dělá. Vždycky to nejlepší pro nás. Takže věřím, že to auto jednou přijde. Mám ho totiž i na své nové nástěnce 😉
