Za pár dní začíná duben a mě napadá, jestli to, že přichází jaro, může nějak souviset s mým nutkáním dělat důležitá rozhodnutí?!
Možná mě fakt, že se po zimním spánku probouzí příroda, vždycky nakopne zvednout se a jít něco změnit.
Prostě mám takový pocit, že je něco ve vzduchu…. něco se stane, i když ještě vůbec netuším CO.
Pokud se podívám zpátky, všechna důležitá rozhodnutí za poslední roky jsem udělala na jaře.
Vloni v dubnu jsem se rozhodla dát výpověď v práci a předloni v dubnu se rozvést.
Je vtipný, jak banálně tahle věta dneska zní a přitom si stále dokážu vybavit, co všechno těm rozhodnutím předcházelo…

Není toho ale už nějak moc?

Z tohoto pohledu by se možná mohlo zdát, že těch změn bylo za poslední dobu nějak moc a nějaké klidné období by mohlo být fajn. Právě před těmi dvěma lety byl klid moje největší přání… Jenže od té doby se spousta věcí změnila.

Někde jsem četla, že

V přírodě buď všechno roste nebo umírá. Neexistuje nic mezi tím.

A já mám pocit, že konečně zase žiju!!! Někdy se vztekám, že věci nejdou tak, jak jsem si naplánovala… Někdy skáču radostí do stropu, protože se věci dějou tak, jak bych je v životě nenaplánovala… Někdy jsem šťastná, že mi už konečně nikdo neříká, co mám dělat a někdy brečím do polštáře a přeju si, aby konečně přišel někdo, kdo mi řekne, co mám teď udělat…. Je to jízda. Jenže mě to baví. A nejvíc mě baví to, že je to rozhodnutí vždycky jen na mně.

Myslím, že právě naše rozhodnutí určují směr našeho života.

To, kým jsme nebo nejsme. To, co děláme nebo neděláme. To, co máme nebo nemáme. Za vším je moment, kdy jsme se rozhodli něco udělat nebo neudělat. A ať už nám to rozhodnutí trvalo roky, měsíce nebo třeba jen pár vteřin, ve chvíli, kdy ho uděláme, jsme vlastně na začátku.

Pamatuji si na jednu noc roku 2001. Tenkrát jsem při debatě o životě řekla svému kamarádovi “Proč ne?” a o měsíc později jsem, místo na vysokou školu, odjela do Londýna. Mělo jít o pár měsíců a bylo z toho pár let. Dalších 10 let mi trvalo překonat blok, že jsem zklamala, protože nemám ten správný “papír” a ten správný titul a přijmout fakt, že to, co se kdysi zdálo jako největší prohra, byla ta nejlepší věc v mém životě a rozhodnutí cestovat, poznávat lidi, místa, učit se jazyky, určilo směr mého života mnohem líp než jakákoliv univerzita.

Na jaře 2005 jsem se rozhodla změnit plány a místo Austrálie mít dítě, vdát se a prožít opravdu krásných 7 let, kdy jsem měla pocit, že poprvé v životě někam patřím. Později jsem se rozhodla zůstat, když se ta moje pohádka, ve které nikdo nelže a nepodvádí, úplně zhroutila. Určitý rozhodnutí vedly k tomu, že se z té nezávislé holky, která věděla, že může žít kdekoliv a dělat cokoliv, stala pani, která se vymlouvala kamarádce, že nemá čas jít na kafe, protože to bylo jednodušší než doma týden vysvětlovat, kam jdu, proč tam jdu a co tam budu dělat. A právě na jaře 2017 jsem musela odletět 9000 km daleko, aby další rozhodnutí znamenalo konec našeho manželství. Někdy je prostě vážně potřeba získat odstup a podívat se na svůj život z jiné perspektivy 😉

A tak nás naše rozhodnutí posouvají v životě dál a nutí nás růst a myslím, že to nejlepší na nich je to, že nikdy s jistotou nevíme, kam nás nakonec zavedou… A tak čekám, co se stane tentokrát….