Někdy se v životě musíme prostě rozhodnout.
Chápu, že někdy je vážně velké dilema, jestli si koupit jen šaty nebo i ty úžasné lodičky k tomu.
Jenže někdy jde prostě o víc. O to víc získat, ale i víc ztratit. Většinou bojujeme sami se sebou. Ptáme se svých blízkých, prosíme o radu přátele, píšeme si seznam plusů a mínusů, házíme si korunou….
Všechno tohle je fajn. Je fajn znát všechna pro i proti. Vědět, co přesně se stane, když se rozhodnu “dobře” a co ztratím, pokud se můj krok ukáže jako „chybný“. Je fajn podívat se na věc z jiného úhlu třeba i pohledem někoho jiného.
Jenže, co když na straně PROTI je dlouhý seznam rozumných důvodů a na straně PRO jen pocit, že tam, kde jsem teď, nejsem šťastná? Co když to vaši nejbližší s vámi myslí dobře a varuji vás, že máte být spokojená s tím, co máte, nechtít víc a nevyčnívat? A hlavně být rozumná! Jenže, co když je “BÝT ROZUMNÁ” právě to ,co vy nechcete? Co když ten hlásek uvnitř vás nakonec překřičí všechny ty rozumné důvody?
Pak prostě nezbývá než skočit.
Skočit a věřit.
Věřit sobě.
Věřit, že ať už budou důsledky mého rozhodnutí jakékoliv, tak já je příjmu a poperu se s nimi. Protože špatná rozhodnutí neexistují. Protože pokud se pro něco rozhodnete a ono to zdánlivě nevyjde tak úplně podle vašeho přání, znamená to jen novou zkušenost, novou cestu. Cestu, která třeba nebude tak úplně přímá a jednoduchá. Ale na konci dostanete možná ještě víc, než si dnes umíte vůbec představit.
Nejhorší rozhodnutí jsou taková, že se rozhodnete žádná rozhodnutí nedělat. A to nejhorší, co se pak může stát je to, že se nestane vůbec nic. A vy budete za pár let řešit úplně to samé, co řešíte dnes. Jen těch pár let vám pak už nikdo nevrátí.
Kdysi někdo řekl, že „Jediná cesta, které budete litovat, je ta, kterou nepodniknete“. A tak se toho držím 🙂 A věřím. Sobě.
