Pamatujete si, jak jste si představovali svůj budoucí život, když jste ještě byli malí?
Každé mé setkání před Vánoci začínalo slovy „Já vůbec nestíhám“ , „Mám toho moc“ a nebo „Do konce roku musím stihnout ještě XY, ale pak to už bude určitě lepší“. Jenže starý rok dávno skončil, ale my si toho nějak zapomněli všimnout. Většina mých setkání začínala ještě minulý týden pořád stále stejně.
A tak mě napadá, jestli je tohle opravdu ten život, který jsme si jako malí přáli mít?
Nedávno se mě jeden můj kamarád ptal, jaký jsem měla den. Nadšeně jsem mu vyprávěla, jak jsem ráno vzala děti do školy, cestou domů koupila snídani, během dne se potkala s lidmi, které mám ráda a jen tak u kafe jsme probrali život. A pak jsme celé odpoledne hráli s dětmi scrabble. Byla jsem za ten den moc vděčná. Bylo totiž úterý a já si tohle mohla dovolit. Až pak mi došlo, že to byly vlastně samé obyčejné věci. Vůbec nic extra. Bohužel v dnešní době se právě ty nejobyčejnější věci stávají tím největším luxusem.
Zvykli jsme si neustále spěchat. Cokoliv potřebujeme, téměř okamžitě máme. Zboží objednáváme tam, kde nám ho nejpozději druhý den doručí (a nejlépe i v neděli). Když nás něco bolí, běžíme do lékárny a chceme tu pilulku, co zabere nejpozději do 15 minut. A najít odpověď na jakoukoliv otázku je otázkou několika vteřin.
Jenže…. dává to všechno ještě pořád smysl?
Upřímně si přiznejme, kolik knížek máme doma, které jsme si koupili, že si je jednou přečteme? Kolik filmů máme na seznamu na to, až na ně jednou bude čas? Kolikrát jsme svým dětem slíbili, že příště se s nimi určitě zahrajeme?
Co když ale to příště je právě teď? Co když se nám všem právě teď vlastně splnil sen? Konečně máme čas!
Možná, že to nejlepší, co můžeme v současné situaci udělat, je prostě ji přijmout.
Možná jsme totiž dostali příležitost na chvíli se zastavit a udělat něco jinak.
Přečíst všechny ty knížky, doopravdy slyšet svoje děti a být se svými nejbližšími. Naučit se něco nového, jako třeba vařit, vyšívat nebo se konečně naučit mluvit anglicky. Uklidit si skříň nebo garáž. Vyházet staré a uvolnit tak místo tomu novému. A úplně nejvíc být sami se sebou. Protože právě tak, až když všechno kolem ztichne, uslyšíme svůj vlastní vnitřní hlas.
Možná totiž bude dobré znovu najít pokoru, toleranci a víru.
Pokoru k životu a všemu, co máme.
Toleranci vůči všemu a všem, kdo s námi tenhle svět sdílí.
A víru třeba právě sami v sebe, svůj vlastní názor a své sny.
Vždyť právě doba krize byla vždy chvílí těch nejlepších nápadů a objevů.
Nemusíme chodit pro důkazy nikam daleko. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Co třeba takový iPhone, Facebook nebo třeba Harry Potter? Všechno to a spoustu dalších máme díky nějaké krizi. Ať už osobní či společenské, nebo prostě jen z nutnosti dělat věci jinak.
A tak toho využijme. Protože, jak říká klasik…. Jestli ne teď, kdy tedy? Život je teď.
Jestliže se vám nedaří najít klid, zkuste si na chvilku jen sednout, zavřít oči a nadechnout se. S výdechem pomyslně (třeba jako výtahem) sjeďte spolu s dechem dolů, do hrudníku. Ke svému srdci. Volně dýchejte a chvilku tam vydržte. Ze začátku to bude možná jen pár vteřin. Časem to ale vylepšíte 😉 A co v té chvíli cítíte? Nic. To je totiž místo, kde je ticho a klid. Je to přítomný okamžik. Tady a teď. Čím častěji budeme schopní být tady a teď, tím spíš uslyšíme svůj vnitřní hlas a budeme vědět, jestli to, co děláme, nám opravdu dává smysl.
