Minulou neděli jsem se vrátila z dovolené. Od té doby se mě všichni ptají, kde jsem byla a co jsem tam dělala. A já se už týden snažím najít nějaké pochopitelné vysvětlení…

Představte si, že máte možnost jet na dovolenou, kde nebudete mít absolutně žádné soukromí, protože se budete o ložnici a koupelnu dělit s dalšími 50-ti lidmi, strava je přísně vegetariánská a na seznamu věcí, které máte mít s sebou, je např. spacák, baterka, pláštěnka, repelent a boty na chůzi v přírodě. A co víc… nesmíte mít s sebou mobilní telefon ani hodinky. Jeli byste?

Musím přiznat, že když jsem si „Jet na Spiritual Camp Marka Dzirasy“ psala vloni na seznam svých 101 přání, spadalo to do stejné kategorie jako vylézt na Mt. Everest nebo strávit měsíc v buddhistickém klášteře. Znělo to dost ujetě a moje pohodlné JÁ, které miluje hotely, ví, kam zajít na dobrý steak, v botníku má spoustu bot, ale všechny jsou buď na nízkém, vyšším nebo vysokém podpatku a slova jako pláštěnka a repelent mu připomínají jediný pionýrský tábor, který absolvovalo před 30-ti lety a dodnes má z toho trauma, si klepalo na čelo.

Přesto to pro mě byla letos jediná volba. Ano, chvíli jsem bojovala sama se sebou, jestli si můžu dovolit odjet a nechat tu na týden děti i práci. Občas se ozval pocit viny, když jsem viděla zklamání v očích svých dětí, když jsem jim vysvětlovala, že letos k moři opět nepojedeme, protože další týden dovolené o prázdninách si nemůžu dovolit 🙁 Jenže já nějak tušila, že ani ta nejlepší nabídka cestovních kanceláří mi to, co právě potřebuju, nabídnout nedokáže. A tak jsem doufala, že děti jednou pochopí, že mít spokojenou mámu, je i pro ně to úplně nejvíc.

Tak jsem si během posledního červnového týdne zabalila všechny ty podivné věci ze seznamu. Naštěstí mám kolem sebe úžasné lidi, kteří je vlastní a jsou ochotni mi je půjčit 🙂 Vyslechla si pár dobře míněných rad, co mám dělat a nedělat při pobytu v přírodě a 1. 7. v 8 ráno jsem vyrazila směr Brno. Ani nevím, co jsem v tu chvíli čekala, že se bude dít… jen jsem věděla, že až pojedu zpátky, něco bude jinak.

A tak se stalo.

Představte si místo v naprosté harmonii s přírodou. Dokonale jednoduché a přesto svým způsobem luxusní. Místo, které vás naučí respektovat všechno živé.

Představte si skupinu 50-ti lidí, kteří se navzájem nikdy dříve neviděli a v „normálním“ světě by na sebe jen těžko náhodně narazili. Už třeba jen proto, že každý z nich žije v jiném koutě České i Slovenské republiky. Přesto se každý jeden z nich stane neoddělitelnou součástí vašeho životního příběhu. Skrze ně totiž poznáte sami sebe. Sdílíte s nimi své emoce, myšlenky, pocity i strachy. Vidí vás takové, jací jste i takové, jací se snažíte být. Vidí to, co skrýváte uvnitř i to, co jste dřív nedokázali připustit ani sami sobě. Přesto jsou tu, aby vás kdykoliv objali a řekli, že vás mají rádi. Naučíte se navzájem dívat si do očí, budete se společně smát i plakat.

Představte si, že neexistuje čas a žádné povinnosti. Prostě všechno plyne a vy s tím. Ráno vstanete, když zacinká zvoneček a ještě v pyžamu jdete do lesa, kde se na chvíli zastavíte a poděkujte za to, že svítí slunce, zpívají ptáci, dýcháte čerstvý vzduch a vy víte, že jste na tom nejdokonalejším místě, na tom jediném, na kterém právě teď a tady máte být. Nikdy neřešíte, jestli jdete někam brzo nebo pozdě, protože nikdy netušíte, kolik je právě hodin. Jíte, když je čas k jídlu a jdete spát, když je ten správný čas jít spát. Nikdo vám nemůže zavolat a řešit s vám, co se kde zrovna děje. Taky si nemůžete přečíst, že je právě dnes extrémní vedro. A tak to neřešíte, je vám prostě horko a maximálně si sednete do stínu. Jdete cvičit, když je čas jít cvičit. Posloucháte, když je čas poslouchat. Mluvíte, když je čas mluvit a taky zjistíte, že někdy je úplně nejlepší prostě mlčet.

Představte si týden života, kdy si uvědomíte, že nepotřebujete dalšího panáka k tomu, abyste dokázali tancovat nebo zpívat. Že vůbec dokážete dělat věci, o kterých jste si dřív mysleli, že je neumíte, nedokážete nebo vám chybí ten správný talent. Navíc zjistíte, že vás to neskutečně baví 🙂

Myslím, že to, co jsme si všichni z toho týdne odvezli, je vědomí, že to úplně nejdůležitější v každé chvíli našeho života, je cítit se dobře. Ať už děláme cokoliv, chceme cítit radost. A tak jsem moc vděčná, že jsem součástí téhle úžasné komunity lidí, protože si asi všichni uvědomujeme, že to, co se za ten týden událo, byl jen začátek. Opravdu jsme se vrátili domů jiní a teď je jen nás, jak s tím naložíme.