Když jsem byla malá, říkala mi moje babička, že jsem byla v minulém životě čarodějka a upálili mě. Od malička jsem se totiž bála ohně. Nikdy jsem nedokázala škrtnout zápalkou. Jako forma prevence rakoviny plic to bylo super. Nikdy bych si nedokázala zapálit cigaretu. Párkrát mě napadlo, jestli bych dokázala škrtnout, pokud by na tom závisel můj život… Naštěstí k téhle variantě nikdy nedošlo. Jinak to mělo spíš nevýhody – žádná romantika při svíčkách nepřicházela v úvahu a při představě krbu v domě se mi dělalo přímo fyzicky špatně. Naučila jsem se s tím ale žít. Díkybohu za 21.století a indukční varnou desku 🙂

Loni před Vánoci jsem objevila v jednom malém květinářství nádherný adventní věnec s klasickými svíčkami. Naprosto skvěle se hodil do mého nového bytu a já ho prostě musela mít. Všichni se smáli, k čemu mi bude, a já dostala nápad, že každou adventní neděli pozvu někoho na návštěvu, a tak mohou obdivovat můj dokonale sladěný interiér a zároveň učinit tradici zadost a zapálit na malou chviličku jednu adventní svíčku. Moje mamka si ale už klepala na čelo, že to prostě musím překonat a zkusit to sama.

Nevím, co přesně se tenkrát ve mně hnulo, cestou domů jsem si koupila elektrický zapalovač a prostě jsem škrtla. Ještě dneska si dokážu vybavit ten euforický pocit vítězství, že jsem prvně v životě dokázala sama zapálit svíčku. Od té doby mám svíčky doma všude a často si užívám relax jen tím, že ležím v posteli a dívám se do plamínku svíčky.

Možná si říkáte, že dobrý, překonala jsem svojí fobii, ale proč o tom píšu? Možná proto, že tak úplně nešlo o to zbavit se strachu z ohně… A možná to nebyla ani žádná náhoda, že se to stalo v době, kdy jsem prvně v životě dokázala říct, co opravdu chci a stát si za tím, i když to byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala…

Potom, co mi došlo, že jsem udělala v životě už tak moc kompromisů, že jsem někde cestou ztratila sama sebe a že sny, které mám, vůbec nejsou moje. Prostě jsem udělala krok, který spousta lidí kolem mě nechápala a možná i odsoudila. Hodně jsem ztratila, ale možná ještě víc získala. Dostala jsem šanci začít znova. Zjistit, kdo jsem, co chci, co nechci, co se mi líbí a co nelíbí.

Dnes dokážu říct, co si myslím a stát si za tím. Mám napsaný seznam svých vlastních snů a přání, píšu blog a mám dost jasnou představu, o tom, jak chci, aby můj život vypadal. A jsem vděčná, že žiju v době, kdy mě za tuhle mojí pravdu nikdo neupálí.