Za tenhle víkend jsem napsala pár mailů a zjistila, jak moc mi psaní chybí. Pamatuji si své předsevzetí z minulého roku o tom, jak budu minimálně jednou měsíčně psát článek na blog. Vydrželo mi to do května. Letos už jsem si radši žádné předsevzetí nedávala. Měla jsem pořád takový pocit, že psát bych měla o nějakých trvalých hodnotách nebo o věcech, za kterými si nějak dlouhodobě stojím. Jenže já se poslední rok učím žít ve světě, kde dnes jsou věci nějak a zítra ráno budou zase úplně jinak. Musím se pochválit, že mi to už celkem jde. Za ten poslední rok jsem se stihla přestěhovat, změnit práci a ukončit pár vztahů, které se zdály být navždy. A pokaždé, když mám takový pocit, že už mě nic nepřekvapí, všechno se změní.
Včera ráno jsem si přečetla nová vládní nařízení a byť obvykle sobotní dopoledne trávím v posteli, měla jsem obrovské nutkání jít do krámu a koupit si novou rtěnku. Dnes mi zavolala má kamarádka Jitka, já si namalovala pusu novou rtěnkou, nasadila sluchátka a vyrazila s ní na procházku. Ona v Praze, já v Milevsku a moc jsme si to užily. Vyprávěla jsem jí o událostech posledních dní a síle sobotního úplňku…
Za posledních pár měsíců jsme si prošla řadou regresí, které mi pomohly pochopit samu sebe a události, které dlouho nedávaly smysl. Pokaždé jsme se zaměřily na jednu věc a na tu si posvítily. Měla jsem pocit, že je vyřešeno, a tak mě trochu rozladilo, když se minulý týden některé věci začaly vracet. Nechápala jsem proč.
V pátek ráno jsem se ale vzbudila a před očima mi běžel film. Film, ve kterém se poskládaly jednotlivé dílky mého příběhu a najednou vytvořily ucelený obrázek. Viděla jsem svůj dosavadní život se všemi příčinami, vlivy i důsledky. Nebylo v něm nic nového, nebo objevného. Ten příběh už znám. To, co mě překvapilo, byl způsob, jakým se mi ten příběh přehrával. Dívala jsem se totiž na něj shora. Věděla jsem, že je mou součástí, ale najednou jsem zjistila, že už se mě netýká. Že všechno, co se odehrálo mě dostalo na místo, kde jsem teď, ale že na mou budoucnost už nic z toho vliv nemá. Byl to moc hezký pocit!
Fakt je, že ať už si to uvědomujeme nebo ne, neustále nás ovlivňují vzorce z minulosti. A nemusí být ani nutně naše. Jsou to zkušenosti našich předků, které si všichni dál neseme s sebou. Jenže doba se mění a některé věci už opravdu dál nést nepotřebujeme. Myslím, že to je přesně to, o čem je současná situace. O zbavení se břemen a přesvědčeních, která už nám dál k ničemu nejsou. K takové práci je ale potřeba klid. Své poslání, vztahy v rodině nebo opačnému pohlaví prostě nevyřešíme v baru u drinku s kamarádkou. Odpovědi na své otázky najdeme jedině sami v sobě. V tichu.
Když mi v prosinci právě tohle bylo naordinováno, netušila jsme, jak těžké to pro mě bude. Miluju, když se nestále něco děje a najednou jsem měla sedět doma, nic nedělat a nejlépe být potichu. Vážně mi to trvalo celý měsíc. A ani si nedovedete představit to zoufalství, když jsem na konci měsíce nedostala žádné odpovědi. Čekala jsem minimálně osvícení a místo toho jsem měla jen úplně prázdnou hlavu.
Dneska už se tomu směju. Právě díky té prázdné hlavě mi došlo, že hlavou a rozumem už ve svém životě nic nevymyslím. Že když nechám se věci prostě dít, je to asi tak stokrát lepší než cokoliv bych byla schopná si přát. Zrovna nedávno jsem četla, že naše duše má s námi vždy jasný plán. Jsme tu, abychom se něco naučili a ta naše duše/ Vesmír/ Život/ neboříkejtetomejakchcete nám vždy odhalí náš příští krok. Jenže mi když dostaneme A, chceme tak B a C a D a tak dále. Potřebujeme znát dokonalý plán, než se na cestu pustíme. Nestačí nám pocit, že bychom měli odejít z práce nebo dlouhodobého vztahu. My chceme hned vědět, jak to udělat, kam pak půjdeme a co tam budeme dělat.
Jenže právě v tuhle chvíli nic víc než A vědět nepotřebujeme. Jde o to se zbavit všech těch starých přesvědčení, pustit se a věřit, že ať už se stane cokoliv, bude to pro mé dobro a že jednoho dne to bude všechno dávat dokonalý smysl.
Mám moc ráda v Osho Zen Tarotu kartu Úspěch. Jasný, kdo by tuhle kartu rád ve výkladu neviděl, že? Jenže ta karta mluví víc o cyklu života než o velké oslavě. O tom, že jednou jsme nahoře a jednou dole. Jedno bez druhého není možné a že OK, jsi teď nahoře, tak si to užij. Protože i tohle pomine.
I tohle pomine. Ta věta má v sobě veškerou moudrost světa. Všechno, co potřebujeme vědět.
Jsme součástí přírody a celá příroda je jeden velký cyklus. Něco se narodí, vyroste a zemře. Je jasně dáno, kdy je čas sázet, kdy hnojit a pečovat a kdy sklízet. Čas, kdy je nutné pracovat a tvořit je stejně důležitý jako čas odpočívat. Jen mi nějak získali pocit, že jsme chytřejší, odpočívat nepotřebujeme a že jediné, co se uznává je tvrdá práce, neprůstřelný plán a pořádný výkon. Jenže je konec února, celá příroda ještě spí a nabírá síly na nový cyklus. Všechna ta vládní komedie je nesmyslná, ale proč ji nevyužít k tomu se zastavit a na chvíli nic neřešit? Přijmout, že nic z toho, co bylo se už nikdy nevrátí a otevřít se něčemu novému. Konečně v tom tichu uslyšet ten hlásek, co nám říká náš další krok. A nechat věci se prostě dít…
