Poslední rok jsem se vymlouvala, že nemohu brát klienty na osobní konzultace a léčení, protože nemám žádný prostor k tomu určený a oni musí chodit ke mně domů, což nemusí být příjemné pro ně a vlastně ani pro mě (znáte to, doma sice pravidelně uklízíme, ale stejně mi nedalo a před každou konzultací jsem vysmýčila celý byt 😅). Vlastně to byla celou dobu taková výmluva, proč se tomu nevěnovat naplno – nikdy mě totiž ani nenapadlo otevřít stránky realitek a nebo se někde jen tak poptat po volné kanceláři.
No a jak už to tak bývá, pokud má něco opravdu být, pokud jsme na té správné cestě, Vesmír se prostě postará… A tak když jsem nehledala kancelář já, našla si ona mě. A to přímo u nás v domě. Celé jaro jsme doma řešili možnost stěhování kvůli chybějící ložnici a najednou zjistili, že je volná obrovská kancelář sousedící s naším bytem a že majitel je ochotný propojit náš byt a onu kancelář probouráním dveří, postavit zeď, aby mohla z jednoho velkého prostoru vzniknout ložnici i kancelář a že je možné začít prakticky hned. Nějak jsem se v tom všem nestihla ani zamyslet. Prostě se to dělo.
Během prázdnin to sice znamenalo trochu chaosu a nepořádku, ale výsledek rozhodně stojí za to. Do ložnice jsem nakoupila vše nové, ale tu svou kancelář/pracovnu/vlastněještěvůbecnevím,jaktémístnostiříkat jsem vůbec necítila, že bych měla vybavovat nábytkem z Ikeii nebo něčeho takového. Chtěla jsem příběh, historii, duši.
A ani to na sebe nenechalo dlouho čekat. U rodičů v garáži se najednou objevila křesílka, která naši přinesli z domu po babičce a dědovi. Chtěli je trochu zrenovovat a někam použít. A moje nová kancelář byla přesně to pravé místo. Stůl a židličky na výklady karet jsme objevili v našem bývalém dětském pokoji, kde pod haldou věcí čekaly na svou druhou šanci. Jsou po mé babičce, se kterou jsem měla velmi speciální vztah. Vím, že na mě dohlíží a to, že mám její nábytek ve své nové pracovně pro mě moc znamená.
Poslední třešničkou (i když kdo ví, jestli vážně poslední…) byl moment, kdy jsme se domluvily s mamkou, že zajdeme do obchodu vybrat látku na nový potah židlí. Nábytek s příběh je super, má duše toužící po dokonalém souladu barev a harmonii ještě na 100% spokojená nebyla, protože křesílka jsou zeléná a židličky oranžové. Potřebovaly jsme jen starý potah sundat, abychom si změřily, kolik látky musíme na ten nový koupit. No a světe div se, pod starým látkovým oranžovým potahem byl původní – úplně nový – vzpomínáte na tu dobu, kdy si babičky koupily novou krásnou sedačku a okamžitě přes ní přehodily starou hnusnou deku, aby se ta nová sedačka nezničila? – krásný ZELENÝ potah. Děkuju, babi.
Nevím, jestli je tohle konec příběhu… doufám, že ne. Ještě pár věcí je potřeba zařídit a můžu přivítat své první klienty. Začínám být docela zvědavá, kdo ten první bude…
