Já vím, že slovo pozitivní dostalo v poslední době trochu strašidelný nádech, ale tuhle hru hrát teď nechci.

Dneska mě zvedla ze židle, resp. ráno z postele, jedna poznámka: „Ty přeci nemůžeš mít depresi, přeci si to nepřeješ. Já jsem trochu zkoušel si jen přát, ale mně to nefunguje.“ Je to stejné, jako setkání minulý týden začínající slovy „Jéé, ahoj, tobě to tak sluší, jsi pořád tak pozitivní. Jak to děláš?“ A ta naděje v očích, že jim povím o kouzelné pilulce, co změní svět na růžovo.

Vadí mi ta aura kolem osobního rozvoje, že ve chvíli, kdy na sobě začnete pracovat, naučíte se, jak si správně přát (nejlépe po absolvování jednoho kurzu nebo přečtení jedné knihy), všechny vaše dny budou zalité sluncem, budete si plout na obláčku a kolem budou lítat duhový jednorožci.

A to je ta největší haluz. Ve chvíli, kdy začnete zjišťovat, že je možný si něco přát, napíšete si s vypětím všech sil svůj seznam přání a s nadějí čekáte, co bude. Někde si přečtete, že je správný každé ráno meditovat a během dne pozorovat své pocity. Když už se vám ale příštích pár dní podaří urvat tu chvilinku jen pro sebe, zjistíte, že vám hlavou víří spousta myšlenek, které nejdou zastavit, připomínají vám, co všechno jste ještě nezvládli a vy se ani trochu necítíte klidně a osvíceně, jako ta osoba meditující na obrázku v knížce. Navíc se vám vybaví ty nepříjemné pocity, které jste během dne zaregistrovali. A tak to vyhodnotíte tak, že tohle prostě není pro vás.

Že po dvaceti letech manželství přece nejde čekat žádné zázraky.

Že sousedka od vedle je na tom mnohem hůř.

Že děti jsou prostě děti.

Že šéf v práci je debil, ale to je přeci každý šéf.

Že bez práce nejsou koláče.

Nebo že ta diagnóza je prostě dědičná.

A je to tak správně. Jak říká Pavel Moric – Štěstí není pro každýho.

Faktem totiž je, že když ustojíte zvědomování svých pocitů ve všech oblastech svého života, mnohdy najdete místo, kde vám jednoduše není dobře. Začnete objevovat, čemu všemu věříte, vidět ten bordel, co máte v hlavě, různé souvislosti, přesvědčení, vzorce, strachy, obavy. A dřív nebo později dojdete k tomu, že za všechno, co se ve vašem životě děje nebo neděje, za všechno, co máte nebo nemáte, kde jste nebo nejste, máte zodpovědnost vy sami. Ne rodiče, výchova, málo peněz, hodně peněz, trenér, učitelka ze základky, šéf, děti… Jen vy a rozhodnutí, která jste udělali.

Obvykle v té době přijdete o práci, manželství, přátele, zdraví, peníze, jistoty. Vždy přesně ta oblast, kde jste nejvíc popírali sami sebe.

A jak tam tak v troskách svého původního života ležíte, po 158. se snažíte ukočírovat všechny ty myšlenky ve své hlavě, najednou vám dojde, že kamarádka donesla přesně ten dáreček, po kterém jste toužili, i když jste to nikomu neřekli.

Že jste nějakým zázrakem stihli ten meeting přesně načas, i když byla všude kolem hrozná zácpa.

Že ve vaší oblíbené restauraci bylo dnes na meníčku vaše oblíbené jídlo, na které jste měli chuť.

Že vám zavolala přesně ta osoba, na kterou jste právě mysleli.

Že židle ve vaší nové pracovně je zelená, protože to je přesně ta barva, kterou potřebujete.

Že najednou přišla přesně ta informace nebo inspirace, kterou jste zrovna hledali.

Že ve chvíli, kdy jste se cítíli blbě, zavolala ta správná osoba, aby se zeptala, jak se máte.

A tak dále. A tak dále.

Prostě najednou tyhle malé(?) každodenní zázraky, kouzla, splněná přání, které tu vždycky byly, uvidíte. A začnete za ně být vděční a pěkně puzzlík po puzzlíku skládáte nový obrázek svých příštích dní.

Ale rozhodně to neznamená, že už nikdy nepřijdou stavy beznaděje, marnosti, deprese nebo bolesti. Přijdou! Obvykle ve chvíli, kdy si začnete myslet, že už máte všechno v životě srovnané.

Možná pak chvíli brečíte do polštáře, cpete se čokoládou nebo strávíte víkend v posteli s vaším oblíbeným seriálem. Jenže pak taky vstanete a rozhodnete se jít dál. Protože už moc dobře víte, že to, co vás přivedlo sem, právě do tohoto bolavého momentu, vás nedostane nikam dál. Že je třeba udělat něco jinak, něco změnit. Aby vám zase bylo dobře.